Když mraky na deset minut odkryjí celý horizont

Na nádraží v Ostravici byly na čelním skle pořád drobné kapky.

Předpověď tvrdila, že kolem poledne by se mohla zvednout spodní hranice oblačnosti. Byl to jeden z těch přesně znějících slibů, které horské počasí nemusí dodržet. Nad vesnicí visel jednolitý šedý strop a Lysá hora nebyla nikde.

Stejně jsme vyrazili.

První hodina nebyla nijak filmová. Mokré kameny, tmavé smrkové kmeny a voda kapající z každé větve. Kdykoli se les trochu otevřel, podívali jsme se nahoru a uviděli tutéž světlou stěnu. Dvojice sestupující proti nám říkala, že nahoře fouká a vidět je asi na dvacet metrů.

"Aspoň víme, co čekat," řekl někdo z nás.

Neotočili jsme se. Samotná cesta byla příjemná a v batozích jsme měli suché věci. Přesto každých pár minut někdo kontroloval světlejší místo nad stromy, jako by se dalo mrakem pohnout pohledem.

Pod vrcholem začal vítr hnát mlhu přes cestu v celých vlnách. Osmasedmdesátimetrový vysílač, podle kterého se Lysá hora pozná zdaleka, se ukazoval jen po částech. Nejdřív základna, potom tmavý kus výš a pak zase nic.

Na vrchol ve výšce 1 324 metrů jsme došli s mokrými rukávy a bez jediného výhledu.

U Bezručovy chaty se před větrem schovávalo několik dalších lidí. Někteří se vyfotili u vrcholového kamene a hned odešli. My jsme si zašli na čaj, položili mokrou rukavici na topení a málem ji tam nechali.

Za oknem zůstával svět bílý.

Po půlhodině jsme se sbalili. Venku se ale mlha pohybovala rychleji. Na vteřinu se pod námi ukázal tmavší pruh a zase zmizel. Pak se vrátil, tentokrát širší.

Nikdo nic nehlásil. Lidé se jen začali vzdalovat od stěn chaty.

Mrak se protrhl směrem k jihozápadu.

Nejdřív se vynořil zalesněný hřeben, na kterém bylo možné rozeznat jednotlivé paseky. Za ním stál další, tmavší a vyšší. Během minuty se otvor roztáhl z jedné strany vrcholu na druhou a z prázdné bílé plochy se stala celá krajina.

Otevřeli jsme Hill Explorer a namířili telefon na široký masiv naproti. Jako první se objevil Smrk. Dál po obzoru jsme našli Kněhyni a Radhošť, a když jsme se otočili na druhou stranu, dostal konečně jméno i Travný.

Výhled se měnil příliš rychle na pečlivé studování. Mraky protékaly údolími, jeden hřeben zakryly a jiný odhalily. Popisky nám pomáhaly držet směr, zatímco se krajina před očima přeskládávala.

Někdo vedle se zeptal, který vrchol je Smrk. Ukázali jsme mu displej, potom telefon sklopili a obrys hory obtáhli prstem. Za chvíli už tři další lidé porovnávali skutečný horizont s tím, co měli v telefonech.

Na severu dopadalo slunce v oddělených skvrnách do nížiny. Ostravice byla schovaná kdesi přímo pod námi. Domy, kolem kterých jsme ráno šli, se rozeznat nedaly, ale celé údolí najednou dávalo smysl: kde se stáčí, kde se k němu připojují boční hřebeny a kolik výšky jsme vlastně nastoupali.

Několik minut si nikdo nestěžoval na vítr.

Pak přes Smrk přejel první mrak. Radhošť zmizel jako další. Travný vydržel o chvíli déle, než se jeho vrchol rozpustil v šedi.

Později jsme se podívali na časy fotografií. První čistý snímek vznikl ve 12:17. Na fotce z 12:27 už znovu mizel i vysílač.

Deset minut.

Když jsme začali sestupovat, viditelnost se znovu smrskla na cestu, několik stromů a nejbližší turistickou značku. Lidé mířící nahoru se ptali, jestli je z vrcholu něco vidět.

S odpovědí jsme chvíli váhali.

"Teď zrovna ne," řekli jsme. "Ale chvíli počkejte."

Počasí jim samozřejmě stejné okno nedlužilo. Právě o to šlo. Na Lysé hoře, jednom z nejchladnějších, nejdeštivějších a největrnějších míst v Česku, není výhled součástí vstupného.

Možná proto nám těch deset minut zůstalo v hlavě. Nepřišli jsme pro zaručené panorama a nic jsme nedobyli. Jen jsme byli na místě ve chvíli, kdy mraky ustoupily stranou.

Prázdný horizont na okamžik dostal hřebeny, údolí a jména. Potom se zase zavřel.