Ta jedna věc, které jsem litoval, že jsem si na první via ferratu nevzal

Ráno začalo dokonale.

Chladný horský vzduch. Prázdné silnice Dolním Rakouskem. První sluneční paprsky pomalu dopadaly na stěny Hohe Wand nad lesem.

Bylo to jedno z těch rán, kdy máte pocit, že všechno půjde přesně podle plánu.

Na parkoviště jsme dorazili krátce po východu slunce. Jen pár lezců už tam stálo, utahovali si úvazky a pili kávu vedle aut. Někde vysoko nad námi, sotva viditelné proti vápencové stěně, se už po ocelovém laně pohybovaly drobné postavy.

To byla naše cesta.

Gebirgsvereinssteig.

Moje první opravdová via ferrata.

Pamatuji si, že jsem byl spíš natěšený než nervózní. Připravovali jsme se týdny:

• kontrolovali jsme předpověď,
• půjčili si správné vybavení,
• stáhli offline mapy,
• zabalili dost vody,
• a četli každého průvodce, kterého jsme našli.

Alespoň jsme si mysleli, že jsme připraveni na všechno.

Ještě před začátkem výstupu jsem si naposledy otevřel batoh: helma, úvazek, ferratový set, bunda, svačina.

Všechno vypadalo v pořádku.

O hodinu později, uprostřed prvního úseku s lanem, mi došlo, že jsem zapomněl jednu malou věc.

Rukavice.

Nejdřív to nevypadalo důležitě.

Ocelové lano bylo v ranním stínu studené a cvakání karabin bylo dost snadné. Jakmile ale byla cesta strmější, začal jsem se lana držet čím dál silněji, aniž bych si to pořádně uvědomoval.

Po první exponované traverzové pasáži mě už pálily dlaně.

A pak přišly žebříky.

Kov se na přímém slunci začal zahřívat a každý pohyb po laně mi ruce o něco víc odíral. Drobné vyčnívající ocelové drátky ze starších úseků lana působily na kůži jako jehly.

Tehdy mi došlo, proč zkušení lezci pořád mluví o rukavicích.

Ne proto, že by dělaly trasu lehčí.

Ale proto, že tiše odstraní problém dřív, než se stane nebezpečným.

Nejvíc mě nepřekvapila samotná bolest. Ale to, kolik mentální energie spotřebovala.

Místo toho, abych si užíval neuvěřitelné výhledy přes Hohe Wand a okolní údolí Dolního Rakouska, neustále jsem myslel na svoje ruce:

• kde se chytit,
• jak moc to bolí,
• jak dlouhý bude další úsek,
• a jestli to nejtěžší máme ještě před sebou.

Malé chyby se v horách překvapivě rychle mění ve velké.

Zvlášť když do hry vstoupí expozice.

Asi o dvě hodiny později jsme dorazili do jedné z exponovaných horních pasáží se strmými srázy pod námi a nekonečnými zelenými kopci táhnoucími se až k horizontu.

Normálně to měl být vrchol celého dne.

Místo toho si hlavně pamatuji svoje ruce.

A právě tehdy mi došla ještě jedna věc o via ferratách, kterou začátečníkům skoro nikdo pořádně nevysvětlí.

Via ferrata bývá technicky jen zřídka opravdu těžká.

Skutečná výzva je zůstat psychicky v pohodě dost dlouho na to, abyste si ji dokázali užít.

Každý drobný diskomfort vám pomalu bere soustředění:

• horko,
• strach z výšek,
• unavené nohy,
• dehydratace,
• špatně padnoucí výbava,
• nebo něco tak jednoduchého, jako zapomenuté rukavice.

A jakmile začne soustředění mizet, hora najednou působí mnohem větší.

Někdy po poledni jsme konečně dorazili na horní plato.

Několik lezců sedělo na skalách a jedlo sendviče, zatímco mezi stromy nad stěnami proudil teplý vítr. Někdo ukazoval směrem ke Schneebergu v dálce, zatímco jiný lezec se snažil podle paměti poznávat okolní vrcholy.

Vytáhl jsem telefon a otevřel Hill Explorer.

Poprvé za celý den jsme přestali myslet na samotný výstup a jen jsme se rozhlíželi kolem sebe.

Jeden vrchol za druhým najednou dostal jméno.

Úplně to změnilo pocit z vrcholu.

Hory kolem nás přestaly být anonymními tvary na obzoru a staly se místy s příběhy, trasami a historií.

A zvláštní je, že právě tohle se stalo mou nejoblíbenější vzpomínkou na celý den.

Ne žebříky.

Ne expozice.

Ani ne samotný vrchol.

Jen to tiché stání a konečné pochopení toho, na co se vlastně díváme.

Při sestupu zpátky do údolí mě ruce bolely pokaždé, když jsem se dotkl lana.

A přesto jsme ještě před návratem na parkoviště mluvili o tom, kterou ferratu chceme zkusit příště.

To je na horách zvláštní.

I když se něco pokazí, většinou se vrátíte a chcete víc.

Ale od téhle túry je jedna věc, kterou vždycky zkontroluji, než vyjdu od auta.

Rukavice.

Pokaždé.