Na vrchol Giewontu jsme nedošli a náladu nám zachránil až Hill Explorer

Některé horské dny si člověk pamatuje proto, že všechno vyjde přesně podle plánu.

Tohle nebyl jeden z nich.

Bydleli jsme v Zakopaném a na Giewont jsme vyrazili jako na jeden z těch klasických tatranských výletů, které má člověk skoro pocit, že si musí jednou odškrtnout.

Na papíře to znělo jednoduše:

• vyrazit z Kuznice,
• projít přes Halu Kondratowu,
• vystoupat směrem ke Kondrackému sedlu,
• a nakonec dojít na známý vrchol pod křížem.

Na tom plánu nebylo nic neobvyklého.

A právě v tom byl problém.

Ukázalo se, že úplně stejný nápad měla zřejmě půlka Zakopaného.

Ráno působilo rušně už dávno předtím, než jsme došli na začátek stezky. Lidí bylo všude plno:

• procházeli Kuznicemi s trekovými holemi a kelímkem kávy,
• kontrolovali mapy, které ve skutečnosti ani nečetli,
• upravovali batohy,
• a šli s tím typickým sebevědomím, které existuje hlavně dole pod horou.

Začátek byl přitom ještě dobrý.

Les nad Kuznicemi byl chladný a dost klidný na to, aby davy nepůsobily tak důležitě. Cesta směrem k Hale Kondratowé příjemně stoupala a občas se mezi stromy otevřel pohled, který připomněl, že vyšší části Západních Tater na nás teprve čekají.

Chvíli to působilo jako úplně normální horský den.

Pak ale stezka začala být prudší.

Skupiny kolem nás zhoustly.

Rozhovory se zkrátily na unavené věty.

A než jsme se dostali výš k závěrečnému úseku pod Giewontem, začala hora působit méně jako výstup na vrchol a víc jako fronta s výhledem.

Nejdřív jsme si mysleli, že zdržení bude krátké.

Možná deset minut.

Možná dvacet.

Možná jen jedno úzké místo, které se za chvíli znovu rozběhne.

Jenže to se nestalo.

Nad námi se řada k řetězům skoro nehýbala. Lidé stáli na kamenech, seděli vedle stezky, sledovali pořád stejných pár metrů terénu a čekali, až se zase posunou. Někteří turisté opatrně sestupovali z řetězové části dolů, zatímco další se pořád snažili dostat nahoru, a celé to místo působilo jako pomalý, únavný pat bez jakéhokoli rytmu.

Člověk čeká, protože to na začátku dělají všichni.

Říká si, že už je přece skoro nahoře.

Říká si, že by byla škoda to teď otočit.

Říká si, že za pár minut se to určitě rozjede.

A pak se z pár minut stane hodina.

A pak další.

Nejhorší na tom nebylo samotné čekání.

Nejhorší byl ten zvláštní pocit námahy bez posunu. Výstup jsme si poctivě odšli. Výšku jsme si zasloužili. Vrchol byl přímo před námi, blízko tak, že to působilo skoro nespravedlivě, a přesto se celý den najednou zastavil.

Nakonec se nálada změnila úplně.

Nejdřív zmizelo nadšení.

Pak trpělivost.

A potom i tvrdohlavý optimismus, kvůli kterému jsme tam stáli déle, než bylo rozumné.

Po několika hodinách skoro bez pohybu jsme si konečně nahlas řekli to, co už bylo zjevné:

dneska na vrchol nedojdeme.

Otočit se těsně pod vrcholem bolelo víc, než jsem čekal.

V tu chvíli to nepůsobilo jako rozumné rozhodnutí.

Působilo to jako prohra.

Je to iracionální, samozřejmě.

Hora tam pořád byla. Trasa byla pořád skutečná. Nic z toho dne se nestalo zbytečným. Jenže když několik hodin koukáte na vrchol, který je technicky blízko a prakticky nedosažitelný, zklamání přijde rychle a bez větší perspektivy.

Dolů jsme scházeli v mnohem tišší náladě než nahoru.

Nikomu se moc nechtělo mluvit.

Výhledy byly pořád velké, ale nějakou dobu jsme je skoro nevnímali. Zakopané se rozprostíralo hluboko pod námi, hřebeny se táhly do všech stran a počasí bylo pořád dost dobré na to, aby to celé působilo ještě o něco protivněji.

Pak jsme se ale o něco níž zastavili na delší chvíli.

Částečně proto, že jsme byli unavení.

Částečně proto, že už nebyl důvod nikam spěchat.

A částečně proto, že jakmile jsme přestali zírat do fronty, konečně jsme zase začali vnímat krajinu kolem sebe.

Výhled se otevřel napříč Tatrami a hřebeny kolem nás najednou působily větší než frustrace, kterou jsme si nesli dolů od řetězů. Někdo skoro mimochodem vytáhl Hill Explorer, spíš ze zvyku než z naděje, a namířil telefon k horizontu.

A právě v tu chvíli se ten den zlomil.

Místo soustředění na vrchol, který nám utekl, jsme začali určovat všechno, co před sebou skutečně vidíme:

• Kasprowy Wierch,
• Czerwone Wierchy,
• širší tvary okolních Západních Tater,
• a vrstvenou linii hřebenů mizících hlouběji do pohoří.

Nálada se nezlepšila najednou, ale zlepšila se dost.

Hill Explorer z neúspěšného pokusu o vrchol neudělal úspěšný.

Udělal ale něco lepšího.

Odvedl naši pozornost od jedné věci, kterou nám ten den nedal, zpátky ke všemu, co nám hora i tak nabídla.

A to je důležitější, než to zní.

Protože spousta zklamaných horských dnů se v paměti časem zúží na jeden jediný problém:

nedošli jsme tam.

Jenže ten skutečný den byl mnohem širší.

Byl to ranní start ze Zakopaného.

Byla to rušná energie Kuznic.

Bylo to souvislé stoupání lesem a otevřenými svahy.

Byla to lekce, že i slavný vrchol za perfektního počasí může být ve špatný den prostě špatný cíl.

A nakonec to byla i malá záchrana perspektivy, která přišla ve chvíli, kdy jsme přestali myslet jen na to, co jsme nestihli, a začali opravdu chápat, na co se vlastně díváme.

Na vrcholu Giewontu jsme dodnes nestáli.

A zvláštním způsobem už to dnes ani není ta první věc, kterou si z toho dne vybavím.