Vzali jsme do hor někoho, koho hory nikdy moc nezajímaly

Kamarád souhlasil s výletem na Schafberg ve chvíli, kdy jsme mu řekli, že tam jede vlak.

Ten detail byl důležitý.

Výšek se nebál a pobyt venku mu nevadil. Hory s ním prostě nic nedělaly. Když jsme se vrátili z túry a vyprávěli o hřebeni nebo vrcholu, poslouchal nás zdvořile asi tak, jako jsme my poslouchali jeho povídání o novém mlýnku na kávu: měli jsme ho rádi, ale nepotřebovali jsme znát všechny podrobnosti.

Když se k nám tedy přidal na víkend u Wolfgangsee, celodenní túru jsme ani nenavrhovali. Vybrali jsme Schafbergbahn, červenou ozubnicovou železnici, která jezdí ze St. Wolfgangu už od roku 1893.

Odpověděl bez přemýšlení.

"Vlak, výhled a oběd? To zní rozumně."

Druhý den ráno ho u dolní stanice zajímal víc stroj než hora nad ním. Prohlížel si ozubnici mezi kolejemi, vyfotil si starou lokomotivu ve výstavní části a zjišťoval, jak něco tak těžkého vůbec zvládne tak prudké stoupání. Vrchol zakrývaly střechy a jemu to zatím nijak nevadilo.

Sedli jsme si k oknu. St. Wolfgang brzy zmizel za námi a Wolfgangsee se začalo objevovat nejdřív mezi domy, potom mezi loukami a nakonec mezi stromy. Vlak jel dost pomalu na to, abychom si všimli zahrad a pasoucích se krav, ale zároveň dost prudce vzhůru, aby jezero překvapivě rychle klesalo pod nás.

Kamarád udělal pár fotek a telefon zase schoval.

"Hezké jezero," řekl.

Nebyla to ironie. Zároveň tím očividně považoval hodnocení za uzavřené.

U Schafbergalm, přibližně na hranici lesa, se výhled otevřel naplno. Wolfgangsee už nevypadalo jako jezero vedle městečka. Byla z něj dlouhá modrá plocha sevřená zelenými svahy a St. Wolfgang se změnil v několik světlých skvrn u břehu. Lidé ve vagonu se nakláněli k oknům. Kamarád také, i když předstíral, že jen uvolňuje místo někomu za sebou.

Závěrečný úsek vedl těsně kolem skály a dvěma krátkými tunely. Když jsme vystoupili u horní stanice v nadmořské výšce 1 732 metrů, foukal tam mnohem studenější vítr než dole u vody. Zapnul si bundu, popošel několik metrů směrem k hřebeni a zastavil se.

Jezera byla pod námi na několika stranách. Wolfgangsee se nedalo přehlédnout, bylo blízko a svítilo modře. Na druhé straně se táhlo Mondsee a dál na sever jsme rozeznali Attersee. Za nimi stály vrstvy světlých vápencových hor, některé oblé, jiné zakončené ostrými stěnami.

Chvíli nikdo nemluvil.

Pak se zeptal:

"Které z nich je to jezero, kolem kterého jsme včera jeli?"

Ukázali jsme na Mondsee.

"A co jsou ty skály za ním?"

Tušili jsme, ale na jistou odpověď to nestačilo. V tu chvíli jsem otevřel Hill Explorer.

Zvedl jsem telefon a srovnal ho s horizontem. Nad krajinou se usadily názvy: Höllengebirge za jezery, masiv Dachsteinu dál na jihu a mezi nimi menší vrcholy, kterých jsme si předtím skoro nevšimli.

Kamarád mi telefon vzal z ruky.

Ne proto, že bych mu ho nabídl. Prostě po něm sáhl a začal se pomalu otáčet dokola.

První pokusy mu moc nešly. Mířil příliš nízko, ztrácel horizont a nadával na slunce odrážející se v displeji. Pak jeden popisek přesně dosedl na vrchol, který dokázal najít i vlastníma očima. Telefon sklopil, horu znovu vyhledal a ještě jednou si ji zkontroloval.

"Takže tohle je Dachstein? Vypadá blíž, než jsem čekal."

Za minutu už chtěl vědět, proč jedna hora vypadá vyšší, i když jí aplikace ukazuje nižší nadmořskou výšku. Bavili jsme se o vzdálenosti a perspektivě. Sledoval linii Höllengebirge, ptal se, odkud pochází jeho název, a snažil se určit, kterou stranu Schafbergu jsme viděli ze silnice.

Nic z toho jsme neplánovali.

Počítali jsme s deseti minutami na vyhlídce, společnou fotkou a kávou před rezervovaným vlakem dolů. Místo toho jsme jeden spoj nechali odjet bez nás a rezervaci přesunuli na později.

U oběda nakreslil na papírový ubrousek tvar Wolfgangsee a Mondsee přidal na špatnou stranu. Opravili jsme ho. Nesouhlasil, zkontroloval výhled z okna a nakonec si kresbu opravil sám.

Horolezec se z něj přes noc nestal. Cestou dolů pořád tvrdil, že jít celou trasu pěšky by bylo zbytečné utrpení. Neptal se, kde koupit pohorky, a večer ho opět víc zajímalo, kde ve St. Wolfgangu dělají dobrou kávu.

Druhý den ráno jsme ale balili věci do auta u jezera a on ukázal přes vodu.

"Tohle je pořád část Schafbergu, nebo už je to něco jiného?"

Byla to malá otázka položená s napůl snědeným koláčem v ruce. Možná právě proto působila opravdově.

Roky jsme se mu snažili vysvětlit, proč jsou pro nás hory důležité. Mluvili jsme o tichu, námaze, prostoru a pocitu, když člověk dojde na vrchol. Nic z toho na něj příliš nefungovalo. Na Schafbergu si ke krajině konečně našel vlastní cestu: ne přes výkon, ale přes názvy, vzdálenosti a obyčejnou radost z toho, že rozumí tomu, na co se dívá.

Někdy není potřeba nikoho přesvědčovat, aby si hory zamiloval.

Stačí, když ho napadne první skutečná otázka.